Open Source Content Management

O nás v datech

• 1295 – založení Plzně a udělení práva várečného králem Václavem II.
• 1786 – dvorský patent císaře Josefa II. – nařídil vaření piva ve spol. pivovaře na spol. účet
• 2. 1. 1839 – výzva várečného výboru měšťanstvu k vybudování nového pivovaru
• 15. 9. 1839 – položen základní kámen nového pivovaru
• 25. 2. 1842 – povolení magistrátu král. města Plzně právovárečnému měšťanstvu k výrobě piva
• 5. 10. 1842 – první várka piva z nového pivovaru
• 1. 3. 1859 – registrace obchodní známky „PilsnerBier“
• 19. 4. 1864 – zápis firmy „Měšťanský pivovar v Plzni“ do Obchodního rejstříku
• 8. 2. 1898 – registrace ochranné známky „Plzeňský Prazdroj, PilsnerUrquell“
• 10. 5. 1899 – Jednací řád Právovárečného měšťanstva v Plzni schválený Valnou hromadou
• 1913 – překročen výstav 1 000 000 hl piva
• Květen 1945 – vyhlášena Národní správa a na protest správní rady opět zrušena
• Říjen 1945 – údajné znárodnění firmy Měšťanský pivovar v Plzni na základě dekretu č.101/45 presidenta republiky
• 1991 – z části majetku koncernu Měšťanského pivovaru byl vytvořen státní podnik Plzeňské pivovary a.s.
• 1994 – vložení zbývajícího majetku Měšťanského pivovaru do a.s. Plzeň.pivovary
• 1. 9. 1994 – změna obchodního jména společnosti Plzeňského pivovaru a.s. na Plzeňský Prazdroj a.s.
• 26. 2. 1998 – podivné vyvedení akcií Plzeňského Prazdroje a.s. do společnosti České pivo
• 19. 6. 1998 – dokončení transakce loupeže akcií převodem z Českého piva na Nomura Group
• 7. a 15. 6. 1999 – dědicové členů Právovárečného měšťanstva v Plzni zasílají varovné dopisy zájemců o koupi Plzeň. Prazdroje s upozorněním na nezákonný způsob znárodnění Měšťanského pivovaru v Plzni
• 3. 7. 2004 – mimořádná valná hromada  Právovárečného měšťanstva v Plzni obnovila jeho činnost zvolením statutárních orgánů
• 28. 1. 2010 – Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 o povinnosti přidělení identifikačního čísla
• 22. 4. 2010 – přidělení IČ : 10358986
• 7. 11. 2013 - Nejvyšší soud ČR uznal naši existenci a právní subjektivitu a kasačním rozhodnutím 28Cdo 1899/2013-285 určil, že :„Právovárečným měšťanstvům nelze tedy upřít právní existenci a je třeba je chápat jako subjekty způsobilé mít práva a povinnosti a tedy mít i způsobilost být účastníky občanského soudního řízení "
• 22.9. 2015 bylo zapsáno Právovárečné měšťanstvo v Plzni do Obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Plzni do odd.A, vložky 29291
  

   

PRÁVOVÁREČNÉ MĚŠŤANSTVO V PLZNI – stručná historie
Se jménem Plzně je neodmyslitelně spjat jeden z nejznámějších českých podniků, výrobce světoznámého plzeňského piva, dnešní Plzeňský Prazdroj, dříve Měšťanský pivovar v Plzni. Jen málo českých podniků má tak cenné know-how, jejich výrobky špičkovou kvalitu a nenapodobitelné vlastnosti, a v minulosti takové úspěchy. Soužití města Plzně a tehdejšího Měšťanského pivovaru v Plzni bylo pro město vždy velkým přínosem. Měšťanský pivovar v Plzni přispíval štědře na zmírnění následků veškerých pohrom a neštěstí, které město postihly. Velkou část svých zisků rovněž věnoval na rozvoj společenského a kulturního dění v Plzni. Významnou měrou přispěl např. na výstavbu Městského divadla v Plzni, financoval zbudování a údržbu Lochotínských sadů, výstavbu kasáren 35. pěšího pluku, zřízení veřejné vodovodní sítě apod.
Výroba piva byla s městem Plzní spojena již od jeho založení. Královskému městu Plzeň byla od jeho založení v roce 1295 českým králem Václavem II. Udělena řada práv a výsad. K nejdůležitějším z nich bylo i právo ke sladování, vaření a k výčepu piva, které získaly některé plzeňské domy, jejichž množství se postupně ustálilo na počtu 250 domů. V průběhu vývoje docházelo k nejrůznějším formám spolupráce a kooperace právovárečných měšťanů. Ne všechny právovárečné domy uskutečňovaly celý proces výroby piva. Některé domy se specializovaly jen na část výrobního procesu, docházelo ke vzájemnému střídání várek a k jejich koordinaci a k jisté centrální organizaci, k dělbě práce a zisku. Od r. 1786 , na základě dvorského dekretu císaře Josefa II., řídí činnost „várečný výbor“ a Měšťanstvo hospodaří již jako tzv. societa – právnická osoba. Koordinace činnosti nakonec dospěla k tomu, že právovárečné měšťanstvo rozhodlo v roce 1839 o založení vlastního pivovaru. Tak byl také r. 1842 založen Měšťanský pivovar v Plzni, výrobce světoznámého plzeňského piva, prodávaného dnes pod značkou Pilsner Urquell. Jeho vlastníkem bylo Právovárečné měšťanstvo v Plzni, které tvořili dočasní vlastníci konkrétních 250 plzeňských domů, s jejichž vlastnictvím byla spojena právovárečnost ohledně Měšťanského pivovaru v Plzni. Nositelem práva várečného je ta nemovitost v Plzni, u níž je v pozemkové knize toto právo dodnes poznamenáno. Pro vlastnický podíl 1/250 Měšťanského pivovaru v Plzni se tedy vžil pojem 1 právo várečné. Zde je na místě poznamenat, že i město Plzeň jako vlastník historických domů, bylo již v dávných dobách samo významným právovárečníkem.
Pivovar se úspěšně rozvíjel a expandoval na zahraniční trhy. Vzhledem ke svému věhlasu a znamenité chuti plzeňského piva, chránil Měšťanský pivovar v Plzni své výrobky celou řadou ochranných známek, z nichž některé se staly světově proslulými – např. Pilsner Urquell, Urquell, Pilsner Bier, Birra Plzeň-Pilsen, Pilsen Urquell, Pilsen Beer, atd. Město Plzeň se stalo díky úspěšné činnosti Měšťanského pivovaru světově proslulým. Této pověsti se pokusila využít i konkurence. Tomu však pivovar čelil výkupem všech, k vybudování pivovarů vhodných, pozemků a v případě, že již konkurenční pivovar vznikl, tak jej ovládl. Tak tomu bylo např. i u Prvního akciového pivovaru v Plzni, vyrábějícího pivo značky Gambrinus.
Do velmi úspěšného vývoje pivovaru a zejména pak do vlastnický práv, platných a fungujících po staletí, však z roce 1945 brutálně zasáhlo tzv.“znárodnění“, provedené na základě zneužití poválečného dekretu prezidenta republiky č. 101/1945. Tak byla znárodněna celá firma včetně podílu na pivovaru Gambrinus (80%), skladů ve Vídni, Londýně, Brně, Praze apod. První chybou byla skutečnost, že šlo nesporně o výdělkové společenství, na které se výslovně zmíněný dekret nevztahoval (viz Dekret prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., oddíl I Rozsah znárodnění, § 1, odst.3, písmeno a). Navíc, a to je věc zásadní, výměr ministra výživa ze dne 29.12.1948 čj. 128.230/V-1948, kterým byl určen rozsah znárodnění, nepodepsal příslušný ministr, jak vyžadoval zákon, ale jistý subalterní úředník dr.Guttmann. Řada nálezů Ústavního soudu ČR v obdobných případech jednoznačně potvrzuje, že rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění či jeho rozsahu byla svěřena výlučně do rukou ministra, čili de facto ke znárodnění nikdy nedošlo a po právu je tedy vlastníkem Plzeňského Prazdroje Plzeňské právovárečné měšťanstvo. Na základě této skutečnosti byla k dnešnímu dni plzeňskými právovárečníky podána řada žalob na určení vlastnictví. Při znárodnění byl rovněž protiprávně překročen i jeho rozsah stanovený výměrem ministra výživy tím, že byl proveden přepis vlastnictví nemovitého majetku ve vlastnictví Právovárečného měšťanstva a nikoliv Měšťanského pivovaru v Plzni (formálně tedy nastal stav, kdy byla uplatněna opatření, kdy právní účinky právního aktu vůči jednomu subjektu byly směřovány vůči subjektu jinému. V tomto směru je akt znárodnění neurčitý a proto neplatný). Charakteristickým rysem tehdejšího úředního postupu byla i věcná nesprávnost téměř všech dokladů. Rozsah majetku ve znárodňovacím výměru se vesměs nekryje s údaji v Pozemkových knihách, takže předmět znárodnění nebyl dostatečně určen a právní akt jako neurčitý je i proto nutno považovat za neplatný. To, že pravým vlastníkům byla zcela odňata možnost se proti znárodnění bránit, a to mimo jiné i proto, že většině vlastníků nebyly příslušné listiny nikdy doručeny a celý akt znárodnění tedy nenabyl nikdy právní moci, jen dokreslovalo tehdejší zvůli. Není se pak ani třeba divit tomu, že firma Měšťanský pivovar v Plzni byla sice formálně znárodněna dle dekretu prezidenta republiky za náhradu, ale její výše nebyla nikdy stanovena a náhrada pochopitelně ani nikdy vyplacena.
Po roce 1989 po porážce totality mohlo dojít, avšak nedošlo k nápravě spáchaných křivd a bezpráví na plzeňském právovárečném měšťanstvu. Byl sice nastartován proces privatizace obrovského státního majetku, ale jen některý majetek byl vrácen původním vlastníkům. Zejména o tzv. „rodinné stříbro“, ke kterému nepochybně patřil nástupce původního Měšťanského pivovaru v Plzni, byl obrovský zájem mezi nejrůznějšími privatizačními investičními fondy i zahraničními investory. Již tehdy se někteří plzeňští právovárečníci , sdružení ve Spolku plzeňských právovárečníků, začali domáhat svého majetku soudní cestou a zablokovali tak na čas proces privatizace pivovaru. Slabost a nedokonalost teprve se rodícího demokratického právního prostředí, důrazně prosazované zájmy některých podnikatelských skupin a jejich manipulace s obnovujícím se právovárečným měšťanstvem nakonec vedly k určité rezignaci. Přestože Spolek plzeňských právovárečníků nebyl právním nástupcem „znárodněné“ firmy Měšťanský pivovar v Plzni, podepsalo vedení tohoto Spolku dohodu, jejíž podstatou byla možnost, aby si plzeňští právovárečníci či jejich právní nástupci odkoupili omezenou část akcií dnešního právního nástupce Měšťanského pivovaru v Plzni, tj. firmy Plzeňský Prazdroj a.s., a to za podmínky, že svoje soudní žaloby stáhnou. Spolek tak získal možnost odkoupit si zpět pouhou část jim odcizeného majetku. Tato skutečnost se nesporně spolu s dalším českým „vynálezem“ – světově známým „tunelováním“- stane dalším naším neblahým příspěvkem nejen k ekonomické teorii, ale i ke svéráznému pojetí lidských práv. Navíc stát prodal něco, co mu nepatřilo. I kdybychom na chvíli připustili, že stát nabyl majetek Měšťanského pivovaru v Plzni v „dobré víře“, v každém případě za něj nezaplatil, jak bylo stanoveno ve zmíněném dekretu prezidenta republiky.
A aby nebylo všemu konec, mohli ještě plzeňští právovárečníci sledovat nakládání s jejich majetkem. Rodinné stříbro, které mělo zůstat doma, se nakonec podívalo do světa. Firma NOMURA, která působila v procesu privatizace v roli oficiálního poradce ministerstva zemědělství (odpovědného za privatizaci Plzeňského Prazdroje) a sama zpracovala pro Investiční banku posléze schválený privatizační projekt, se nakonec stala majoritním vlastníkem Plzeňského Prazdroje. Sen o „české“ cestě privatizace a o rodinném stříbře se rozplynul. Dalším dějstvím této nacionalizačně-privatizační tragikomedie se stala snaha nového vlastníka svůj majoritní podíl v Plzeňském Prazdroji prodat. Samozřejmě co nejdráže (což lze u obchodníka pochopit) a ihned. Chvat, s nímž se japonský vlastník snažil svůj podíl prodat, mohl být způsoben i nervozitou z podaných žalob na určení vlastnictví původními vlastníky znárodněné firmy a současně i z vyšetřování pochybného způsobu privatizace Plzeňského Prazdroje, které bylo v roce 1999 zahájeno. Stále živá kauza IPB může přinést ještě další šokující informace o neblahé roli firmy NOMURA. Těžko říci, čeho všeho se ještě dočkáme… Ať již celá záležitost dopadne jakkoliv, musel kupující a nynější vlastník – firma
SOUTH AFRICAN BREWERIES (S.A.B.) počítat s tím, že jí odkoupený majetek firmy Plzeňský Prazdroj má svůj původ převážně v majetkové podstatě neoprávněně a nezákonně znárodněné firmy Měšťanský pivovar v Plzni, a je předmětem soudních sporů. Poznámka o podaných soudních žalobách je zanesena jak v registru ochranných známek, tak i na listu vlastnictví Katastrálního úřadu v Plzni. Případné tvrzení nejnovějšího vlastníka o koupi v dobré víře tedy nepřichází v úvahu, protože byl navíc o probíhajících soudních sporech včas písemně informován. Přesto se zdá, že nabízený pivovar byl natolik lákavým soustem, že se našli zájemci ochotní riskovat ztráty jak finanční, tak i morální. A možná celá záležitost jako příliš riskantní nevypadala. Na základě analýzy dosavadního vývoje prostě SAB jen dospěl k názoru, že v Česku je možné všechno, a že nic neriskuje…
Plzeňský pivovar byl tak v poměrně historicky krátké době dvakrát zcizen – poprvé státem nezákonným znárodněním v r.1945, podruhé fi.NOMURA po jeho privatizaci.
Fi. NOMURA totiž tzv.“vyvedla“ akcie Českých pivovarů vč.Plzeňského Prazdroje z portfolia IPB, kterou mezitím ovládla, samozřejmě bezúplatně, resp. za ně zaplatila bezcennými a nedobytnými dluhopisy.
K tomu bylo právovárečníky podáno několik trestních oznámení na pochybný způsob privatizace, které byly bez výjimky odloženy. Jediným výsledkem je děkovný dopis náměstka policejního ředitele. Rovněž tak byla právní zástupkyní IPB – ČSOB podána další trestní oznámení, na základě jichž bylo již vzneseno trestní obvinění skupině osob z okruhu NOMURY. Toto však bylo vládní dohodou zastaveno.
Další vývoj dění v Plzeňském Prazdroji dal za pravdu těm nejčernějším předpovědím. To, co bylo nemyslitelné i za komunismu se stává skutkem. Předchozí vlastník SAB Miller, který pivovar však nyní prodává, zneužíval značku Plzeňský Prazdroj k prodeji piva vyráběného v Polsku a Rusku. Toto je pro naši nejcennější českou ochrannou známku smrtelně nebezpečné a hrozí jí zdruhovění a ztráta výlučnosti v podobě zeměpisného označení původu.
Vzhledem k přesvědčení o neplatnosti znárodnění a z obav o osud díla předků se rozhodla skupina plzeňských právovárečníků oživit činnost Právovárečného měšťanstva v Plzni – jediného vlastníka Měšťanského pivovaru v Plzni. Vychází ze skutečnosti, že Právovárečné měšťanstvo v Plzni jako právnická osoba nikdy nezaniklo. Nebylo zrušeno ani žádným obecně platným právním předpisem, ani jiným způsobem. Nemohlo však vystupovat a hájit své zájmy navenek, neboť členové jeho statutárních orgánů (správní rady) již vymřeli.
Byl vytvořen Přípravný výbor, který dle dochovaných dosud platných Stanov svolal mimořádnou Valnou hromadu společnosti, která dne 3.7.2004 zvolila členy správní rady.
Došlo tím k historické události, neboť po téměř 60-ti letech se konala Valná hromada Právovárečného měšťanstva a toto tak obnovilo svoji činnost. Právovárečné měšťanstvo v Plzni je tak nejstarší existující stavovskou korporací v Čechách, neboť svůj vznik odvíjí od r. 1295 – tedy od udělení várečného práva králem Václavem II. a je tedy starší než třeba Karlova univerzita.
Zvolením správní rady získalo Právovárečné měšťanstvo v Plzni možnost vystupovat a hájit své zájmy navenek a tím nastala kvalitativně nová situace, neboť jak se ukázalo v průběhu soudních sporů, jedině Právovárečné měšťanstvo je aktivně legitimováno k vedení těchto pří.
Snahy Měšťanstva však byly po dlouhou dobu odmítány pro jeho údajnou neexistenci. Až r. 2013 Nejvyšší soud ČR rozhodl, že Právovárečné měšťanstvo v Plzni je kontinuálně existujícím subjektem práva a Krajský soud v Plzni pak o dva roky později je zapsal do obchodního rejstříku. Tím byla s konečnou platností potvrzena jeho právní kontinuita. Od té doby vede Měšťanstvo soudní spory o ochranné známky Pilsner Urquell, Plzeňský Prazdroj a Pilsner Bier a dále o významnou část nemovitostí, které Plzeňský Prazdroj a.s. užívá. V souvislosti s vedenými spory jsou zapsány v Katastru nemovitostí v Plzni i v Rejstříku ochranných známek Úřadu pro průmyslové vlastnictví poznámky spornosti.

V současné době byl pravomocně ukončen spor o pozemky Měšťanstva v Praze na Smíchově a to zamítnutím žaloby. Žaloba byla však podána před účinností nového Obč. zákoníku, který zavedl nově tzv. poznámku spornosti, jejíž zapsání umožňuje podat žalobu „na určení“. To však tehdy nebylo možné, tak bylo předmětem žalobního žádání zřízení věcného břemene povinnému žalobci [stěžovateli Právovárečnému měšťanstvu v Plzni, jakožto historickému vlastníku pozemku] ve prospěch oprávněné České republiky - Ministerstva vnitra [jakožto vlastníku staveb na předmětných pozemcích postavených]. Zcela zásadním v této kauze se ukázala existence právní subjektivity, která byla trvale odpůrci zpochybňována odkazem na nejtvrdší totalitní Obč. zákonník z r. 1950 a tento stav byl definitivně vyřešen až rozhodnutím NS ČR spis.zn. 28 Cdo 1899/2013 ze 7.11. 2013. Po zdolání této překážky byla žaloba zamítnuta s poukazem na to, že mělo být žalováno nikoliv na úpravu vztahů mezi tvrzeným vlastníkem pozemku (PmvP) a zapsaným vlastníkem stavby (MV ČR), ale žalobou na určení a dále na údajné tzv. obcházení restitučních předpisů. Ty se na nás zcela očividně nevztahují – nejsme tzv. „oprávněnou osobou“ dle nich, takže jedinou možností k hájení našich zájmů je žaloba na určení. Tomu i nasvědčuje bohatá judikatura Ústavního soudu v případech osob ve stejném právním postavení. Takže byly podány žádosti o zapsání poznámky spornosti k pozemkům vlastněným PmvP do Katastru nemovitostí a poznámek spornosti k ochranným známkám vlastněným PmvP zapsaným do Registru ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze. Po zapsání těchto poznámek spornosti byly podány příslušné žaloby – ve věci nemovitostí v Plzni u Okresního soudu v Plzni a ve věci ochranných známek u Městského soudu v Praze. Obě tyto žaloby byly již pravomocně zamítnuty v podstatě z týchž důvodů jako tzv. Smíchovská kauza, tedy pro údajné obcházení restitučních předpisů a rovněž poukazem na neúspěch ve Smíchovské kauze. Ve věci nemovitostí v Plzni bylo podáno dovolání, které bylo NS ČR odmítnuto. Protože se dle nás jedná o porušení základního lidského práva vlastnit majetek a o protiústavní vyvlastnění majetku bez náhrady (což neumožňovala tehdy i dnes platná ústava), podalo PmvP ústavní stížnost, kterou pro PmvP vypracoval a podal doc. Z.Koudelka. Ve věci žaloby na určení vlastnictví k ochranným známkám se historie opakovala a NS ČR ve stejném složení senátu ji rovněž odmítl. Naše přesvědčení a zřejmě i naivní víra ve spravedlnost v této zemi nás opět nutí připravit a podat stížnost k ÚS ČR a v případě neúspěchu pokračovat v této snaze i u ESLP ve Štrasburku.